Mysl je úžasné místo. Vše co chci, v ní najdu.

Květen 2012

Psi a salámy

4. května 2012 v 19:56 | Draconis |  Rustling Leaves (L.R.)

Uplynuly dva týdny od mého setkání s Jamiem, teď zrovna sedím v lavici ve škole a přemílám si to v hlavě furt dokola: KDO to sak*a je? Tak nějak mi to posledně zapomněl říct. Právě ho za to nenávidím.
Nebo ne? Achhrr, kam to spěje, nevyznám se ve vlastní hlavě. Bezva, začínám bláznit. Mají v blázincích automaty na jídlo? Drcnu do svýho souseda:
"Hej, myslíš, že mají v blázincích automaty na jídlo?" Fakt se nudím, jasný? On nejspíš taky, hned se mi na to chystá odpovědět, otevírá pusu a..
"Tobiasi, copak tak neodkladného, že to nešlo odložit, jste svěřil Dickovi?" Do haj*lu, všimla si náš učitelka. Co jí mám říct? Tak mysli, sak*a.
"Mno, já.." začnu.
"Ptal se mě, jestli jsou v blázincích automaty na jídlo." Ten idiot Dick mě to nenechal doříct a musel hned plácnout tohle. Úža, ty vogy.
"Vážně? Ale to je zajímavé, v tom případě byste si mohl na příští týden připravit referát o prvním oficiálním blázinci u nás," škodolibě se usmála.
"Ano," hlesnu, ta zmije!
Vyběhnu ven a okamžite si přeju, abych neexistoval, začalo totiž pršet. Když takhle pršelo naposledy, potkal jsem Jamieho. Co když bude v parku znovu? Pravděpodobnost je vysoká. A proč na to znova myslím? Já sem fakt mentál.
Přesně v tomhle duchu se nesly moje myšlenky celou cestu domů, tam se zadrhly při pohledu na zmoklýcho psa před našima dveřma. Byl to obyčejnej vořech se slámovou, rozježenou srstí, ale zaujalo mě u něj něco úplně jinýho - na obojku mu visel stejnej přívěšek, jakej měl Jamie na ploše mobilu. Fakt divný, co? Jenom na mě tak zíral, nic víc.
"Čau kámo," jsem to ale normální co, mluvím se psy, "koušeš?" Žádná odezva. "Ne? Oká, já du dovnitř, prší tady." Vážně mě nebaví stát venku na dešti a kecat se psem.
Jen co otevřu domovní dveře, ozve se za mnou zakňučení. Otočím se, a co nevidím. Ten vořech na mě zírá s hlavou nakloněnou na stranu a dělá psí oči. Zvlášť ty oči mu fakt jdou. "Chceš dovnitř?" Vejdu a nechám mu otevřený dveře. Pomalu vcupitá dovnitř a očichá mi boty. "Čekej tady," zamknu, "musím se mrknout, jestli tu nejsou naši." Doufám, že to pochopil. V předsíni chybí dva páry bot, takže tu nemusí být. Ale pro jistotu se ještě rozhlídnu po domě, jistota je jistota.
Na stole v obýváku najdu letáček na nějakou přehlídku modelů letadel, nebo co. Takže tu vážně nejsou.
"Můžeš jít dál." Na podlaze slyším škrábání drápků, musel mi rozumět. Jdu do kuchyně, celej den sem nic nejedl. Ten bídák už tam na mě čeká v pozoru před ledničkou, chytrej pes.
A venku furt leje.
"Co chceš, šunku nebo salám?" Je to můj host, tak co? Při slově salám štěkne a zavrtí ocasem. Tak salám, okey.
Několik minut v tichosti jíme, teda já jím a on hltá. Potom se u mě začne projevovat nuda. Nepudu ven? Třeba potkám Jamieho. Lebedí si u mě jeho pes, takže mám právo ho jít hledat. Tím sem si jistý.
"Kámo, nechtěl bys jít ven? Například za tvým pánem?" Podívám se na něj dolů přes okraj stolu. Chvíli působí zamyšleným dojmem, potom se ten dojem změní na veselý. Takže souhlas.
"Tak dem." Zavelím a du. On neposlušně vystřelí a málem narazí do dveří. Tohle nepůsobilo inteligentně.

"Kroť se. Já tě určitě nepotáhnu, to si piš." Poznamenám na půl pusy po tom, co při překračování 'prahu' parku narazil do stromu. Doopravdy tam narazil. Někde v dálce se ozval hrom. Možná tu Jamie nebude. Hned si to však popřu: bude.
Pokud to ode mě nechce schytat. Pousměju se a přidám do kroku.
Brzy přijdu do tý nejopuštěnější části parku. Tady někde to bylo, ne? Asi jo.
Stačilo pár dalších minut chůze a sem si jistý, protože seděl na stejné lavičce jako minule.
"Čau, Jamie." Zavolám na něj. Ani nezvedl hlavu.
"Ahoj, Tobi." Slyším, až když si k němu sedám.
"Víš, nejspíš se u mě zastavil tvůj pes." Jen co tohle ten střapatej bídák dole uslyšel, skočil Jamiemu na klín a schodil jeho blok na zem. Jamie musel mít radost, přece jenom byla bouřka a psí kožich funguje jako houba. Blok se mu začal promáčet a já ho rychle zvedl.
"Nazdar, Tuláku." Řekl šťastně a drbal psa za ušima. Takže Tulák? Upřímně zadoufám, že nemá blechy a podám Jamiemu blok.
"Díky," podívá se na Tuláka, "doufám, že nic neprovedl." Otočil se ke mně.
"Ne, nic. Jenom mi snědl půlku salámu a ušpinil podlahu."
"Nic víc? To máš štěstí." Co? To mi mohl províst i něco horšího?
"No jo no," zasměju se, " a co ty? Jak se máš?" Musím nějak začít, no ne?
"Ujde to."
"To sem rád. U mě to taky docela klape." Snažím se ho rozmluvit jako minule. Pak si něco uvědomím. Jeho ruce. Má je poraněný, vydedukuju z obvazů.
"Co to máš s těma rukama?" Ukážu mu na zápěstí. Nejspíš sem to neměl dělal, ale co.
"Do toho ti nic není." Bezva, ty tupče, takhle se vážně navazujou známosti.
"Promiň, no," snaha o omluvu. Něco přelétlo za vedlejším stromem, třpytilo se to. Zvědavost mi nedá a ukážu na to prstem. "Co je tamto?" Podíval se na to a chvíli mlčel.
"Víla." Řekl až když 'to' přilétlo blíž. Já vůbec nemohl cokoliv říct. Doopravdy to byla víla. Sme snad oba zhulený?
Možná je něco v tom dešti. Ne, počkat, mezitím přestalo pršet a listy nějak nezvykle nahlas šumí. Ta věc, víla, přiletěla blíž a posadila se na opěrku lavičky.
"Sme snad zhulený?" Vylítne ze mě. Jamieho to očividně pobaví a zasměje se.
"Ne, výjimečně ne. To si nikdy neviděl vílu?" Udiveně se na mě podívá.
"Ehm, ne, neviděl. Ony totiž nemají existovat." Přesvědčuju jak jeho, tak i sebe.
"Tak se jí dotkni." S těmi slovy natáhl ruku a víla mu na ni sedla jako vycvičený mazlíček. Jamie se natáhl blíž ke mně.
"No tak jo." Nervozně k ní natáhnu prsty a čekám, až mi projdou skrz. Neprošly, místo toho sem se dotkl měkkých vlnitých vlásků na její pidi hlavě. Zašvitořila a vzlétla do vzduchu.
"Líbíš se jí." Oznámil mi Jamie. Nejdřív pes a teď víla. Proč o mě nemůže projevit stejný zájem i někdo jiný, normální? Listí zašumělo doopravdy divně a ztichlo. Víla někam zmizela.
"Co to mělo znamenat?" Nechápavě se ozvu.
"Mno co, prostě se jí líbíš." Usmál se na mě úsměvem typu 'já vím, že to nepochopíš'.
"Takže, ony existují víly?" Podezřívavě se na něj zadívám. Stále tomu nemůžu uvěřit.
"Už to tak bude." Pobaveně se mu zablýsklo v očích a zvedl se.
"To už jdeš?" Vyjeveně ze mě vyjde. Tak brzo?
"Tulákovi očividně salám nestačil," nechápavě se zatvářím, "hryže ti tkaničky." Kývnul bradou směrem k mým botám. Opravdu, ten bastard mi hryzal tkaničky! Jamie se znovu zasmál a odešel s Tulákem v patách.
Já si po minutě upřeného hypnotizování rozžvýkaných tkaniček konečně uvědomil, co se stalo.
"Počkej, Jamie!" Vyskočím z lavičky a rozběhnu se směrem, kterým odešel. On tam ale nikde nebyl. Ten kluk musí být tryskomyš, kdo normální se takhle rychle hejbe? Vztekle nakopnu kámen vedle mý boty a stromy znovu zašuměly.