Mysl je úžasné místo. Vše co chci, v ní najdu.

Duben 2012

Lavičky a listí

30. dubna 2012 v 17:12 | Draconis |  Rustling Leaves (L.R.)
Z oken mi přímo na lavici svítí to zatracený slunce. No bezva, zase sem jak pod lampou a Fiksi se nějak nemá k tomu zatáhnout rolety. Na učitelku se můžu rovnout vykašlat, záměrně mě ignoruje už od začátku semestru. Fakt super den. Kouknu se na hodinky, zbývaj čtyři minuty do konce a pak konečně domů. Nebejt těch úkolů, skákám radostí nad koncem pátku a začátkem víkendu. Úkoly sou fakt vopruz, nikdy nepochopím, jak můžou mít učitelé chut' to po nás opravovat. Vážně nikdy. Další věc, co nikdy nepochopím, je to, proč mě nikdy nikdo nikam nezve, i když holky po mě docela jedou. Lidi sou podle mě nepochopitelná zvířátka, mezi kterými občas najdu výjimečný exempláře, co si zamiluju. Jenom kdyby se po půl roce tady všichni neodstěhovali. Ani se jim nedivím....Všichni kolem mé maličkosti se zvedají, to zvoní nebo co?
"Tak jo, rozejděte se," zaznělo od katedry, takže vážně zvoní. Bezva. Beru si věci a padám.
Jen co přijdu domů, udeří mě do nosu pach jak z týden mrtvýho mývala. Už sem jednoho cítil, takže vím, o čem mluvím. Otec se nejspíš zase věnuje modelům letadel. Proč si nekoupí normální lepidlo? To nás chce všechny umořit tím puchem? Každopádně, udělal by nejlíp, kdyby se věnoval víc mamce a míň modelům, ne naopak.
"Tobi, to jsi ty? Jídlo máš v ledničce, ohřej si to." Zaznělo shora.
Né asi, strčím si to do podpaží a budu čekat, až to zteplá. Díky, mami, za přínosnou radu. Na jídlo teď stejně nemám chuť, jako zázrakem mám zálusk jít si dělat úkoly. Vyběhnu schody, vletím do pokoje, zavřu a hodím tašku na zem. Každodenní rituál, žádná změna. Zapnu kompa, páč dějepisář po nás chce krátký pojednání Bůh ví o kom. Prej 'jděte a vyhledejte si o něm informace, pak je stručně zapiště a následně napište krátké pojednání', v překladu 'vytiskni si to na webu a neřeš to'. Intoš mi nějak pomalu pracuje, ještě pořád hledá mou domovskou stránku. Ne, počkat, teď mi to něco vyhodilo: Chyba v načítání, zkuste to později nebo překontrolujte připojení k síti. Tak tady je problém, minule mi intoš nešel celej den, úžasný, fakt. Podrážděně zaklapnu kompa a chystám se jít ven. Do parku, tam na lavičku a na ní zírat na kolemjdoucí, nic jinýho mě nenapadlo. Vyskočím za dveří a hádejte, co se stalo. Správně, začala bouřka. Pěkně prudká bouřka.
"To mě chce někdo nas*at, nebo co?!" Kopnu do máminýho trpaslíka a on spadne. Kriste pane, vážně božskej den. No co, tak zmoknu. Vykašlu se na to a du dál. Nic horšího mě snad nepotká. Snad.
V parku je celkem tma, i když je sotva pět. Vypadá to zajímavě, takhle ztichlý, ztmavlý a bez lidí. Du dozadu, tam kam nikdo ani za normálního dne nepáchne. Je tam klid, v mojí situaci bych stejně nemohl očumovat kolemjdoucí, tak co.
Zapl sem si Mp3, to ticho mě začalo pomalu ale jistě frustrovat. A hele, hlodla do mě trocha zvědavosti, támhle někdo je. Sedí na lavičce a něco kreslí do bloku. Čekat, do bloku? Né, dobrý, sedí pod stromem, ten blok mu nezvlhne. Tohle není první den, kdy ho tu vidím, vždycky nosí tmavou, pro něj příliš velkou mikinu s kapucou přes hlavu, takže vůbec nemám tucha, jak vypadá nebo aspoň jeho stáří. Du k němu, co taky jinýho?
Něco pode mnou šplouchlo a já cítím mokro v botě. Juknu se dolů na zem, na který se mezitím stihla vytvořit menší záplava. Chvíli se dívám na vlastní rozvlněný obraz. Delší vlnitý hnědý vlasy stažený do ohonu, rašící bradka a skořicově hnědý oči. To sem já.
Dešt'ový kapky mi stékají za krkem dolů. Narovnám se a jdu dál. Tak jo, co o něm vlastně vím? Čas od času tu sedí a něco maluje, moc ho nezajímají lidi kolem. Asi má rád děti, páč jednou rozesmál celou partu děcek a sebe za necelých pár minut. Co ještě? Čas od času se zdá, jako by byl zraněný, nebo co. Jako pořezaný a podobně. Upřímně doufám, že to není nějakej psychouš, nebo padám. Sedám si k němu, nevšímá si mě. Okey, jeho věc. Přisouvám se k němu blíž a konečně vidím jak vypadá. Je rozkošný, tohle musím uznat. Velký modrý oči a černý vlasy, co mu trochu padají do obličeje, vážně k nakousnutí. Dobře, na psychouše nevypadá, trochu se i usmívá, to psychouši nedělaj, ne? Teda fakt prosím, aby nedělali. Hodím okem co to vlastně kreslí - krajinu před sebou, ale nějak pokřivenou, místo stromu se zelenýma listama nakreslil strom kolem kterýho se honí přízraky, nebo co. Ale jinak to vypadalo krásně, opravdu. Nikdy sem nic takovýho neviděl, ale on to fakt uměl.
"Hezký," komentuju to.
"Jo, díky," odpověděl mi na to. Hmmm, ten hlas se k psychoušovi nehodí, takovej trochu tišší, ale v pozadí v něm zvoní rolničky smíchu. Takže se často směje, bod pro něj a mínus pro psychouše.
"Co je to za přízraky kolem toho dubu?" Prosím, prosíím, at' neřekně něco divnýho.
"Přízraky? To mě ani nenapadlo, prostě tak vypadal když začalo pršet." Usmál se, normálně a celkem mile. Bezva, jenom kdyby se víc rozkecal.
"Aha....já sem Tobias," natáhnu k němu ruku. Ani se na ni nepodíval. Tak ji stáhnu zpátky.
"Jamie." Jamie? Proč to nevyslovil jako Džejmí, ale jako Dšejmií? Je to cizinec? Hned po druhý větě mě nadchl pro jeho osobu stejně jako se nadchne ponožkožrout po neuklizenou ponožku.
"O.." otevřu pusu abych se zeptal, ale přerušila mě malá zrzavá veverka, co přeběhla přes cestu. Ted' teprve zvedl oči a začal ji pozorovat s mírně zdviženým obočím. Parchant, na ni se podívá, ale na mě ne. Zrzounka zmizela a on znovu začal kreslit - před strom na chodník malou čmuchající veverušku.
"Odkud jsi?" Konečně jsem to mohl doříct.
"Z Anglie, proč?" Takže z Evropy? Hmmm, neva.
"Máš zvláštní přízvuk, ale zní docela dobře." Snažím se mu zavděčit. Nejde mi to. Sak*a.
"Aha, no." Ty jo, on je hotovej kecálek.
"Blbej déšť, proč nemůže pršet jindy?" Řečnická otázka. Pochopil ji, takže pokračuju:
"Ty sem chodíš často, teda, co sem si všiml," ehm, ne, neznělo to vtíravě, "si profesionální umělec, nebo ne?"
"Profesionální? Ne, to ne." Zasmál se, bezva. Něco zazvonilo, šáhl si do kapsy. Jo aha, přišla mu zpráva. Vidím mu do ní: 'PR R, P T T. Z.' Co? To má být šifra?
"Už jdu. Ahoj, Tobi" Nééé, nezvedej se. Naaah, ten mě štve.
"Jo, tak čau."
Odešel a já tu trčím o samotě. Zadívám se směrem, kterým se vydal. Nic nevidím. Kam zmizel? Tak rychle se přece nemohl vytratit, to není možný. Něco se mihlo mezi stromy. Že by on? Ne, je to něco malýho a barevnýho. První mě napadla víla, ale to sem zavrhl, víly neexistují. Myslím si to, i když tomu tak nebylo vždycky. Možná kolibřík? Žijí kolibříci v mírném pásu? Nejspíš, co by to bylo jinýho? Ta víla? Heh, ne-e, určitě ne.
"Nebo jo?" Zapřemýšlím nahlas. Ta věc přiletěla blíž, VÁŽNĚ vypadá jako víla.
"NE!" Vykřiknu a běžím pryč. Co se to do haj*lu děje? Tohle není normální.

P.S.: Název rubriky je v angličtině z toho důvodu, že čeština je natolik bohatá, až se mi chtělo neustále měnit jeho pojmenování. Zkratka v závorce (L.R.) znamená Letitá Rez, protože všechno časem zrezne.
P.P.S.: V "povídce" výše je používána nespisovná čeština záměrně.

Básnička

3. dubna 2012 v 19:15 | Draconis
Včera na mě vykoukla krásná básnička Paraplíčko od Jana Schneidera. Nešlo to ji sem nepřidat, je to jediná básnička bez co, který a všeho ostatního.

Noc otevřela černé paraplíčko
svítí v něm škvíry hvězd
Já píšu drobná slůvka na tvé víčko
píšu ti na víčko ústy
jak by byl svět pro mne pustý
kdybych tě nepotkal
na jedné z tisíce cest
Zatím co čteš můj ztřeštěný dech
vlaštovky tvých dlaní
se mi uhnízdily ve vlasech
a nemyslí vůbec na létání
Vlaštovky tvých dlaní
co nenávidí spěch
jako tvá ústa při líbání
Tvá ústa zastavují čas
když nás noc skrývá
děravým paraplíčkem
schovává báseň do tvých řas
Jestlipak víš, co je to za básničku?

Možná ta o děravém paraplíčku

Uhodlas

Takhle si přeji jednou psát, ale to nepůjde bez milionu povídek tady.


Tohle je zase pro změnu Červené paraplíčko od Josefa Mánese

Šílenství

2. dubna 2012 v 20:08 | Draconis |  Somnium fantasy orbis
Somnium má několik Bohů, pánů, králů a bohů*.
Nejmocnější z Bohů tradičně pocházejí z rodu Da Mori, najde se jen skutečně málo výjimek, kdy to tak není. Všichni, kdo mají moc vyšší než tu kouzelníka ze Sedmé Lhoty, který momentálně leží zpitý pod stolem, jsou šílení úměrně jejich síle. Čím jsou mocnější, tím jsou bláznivější.
Nejvyšší Bůh, Temnota** a král Vlk***, Bohyně času, mysli a fantasie Jeannie a jejich faeringové**** jsou šílení. Babička kořenářka je svým způsobem šílená. Čtvrtina národa je šílená, protože praktikuje i sebemenší kouzla na odstranění prachu.
A to je ten největší problém Snu (Somnium), větší než případ ztracených ponožek. Nikdo, až na Da Morie, se neumí natolik ovládat, aby to ustál. Proto se reguluje množství magie, kterou může občan za svůj život vypotřebovat. A kdo to nedodrží, dostane na výběr - buď naverbovat do armády, nebo zemřít. A bytostí, které to se silou přeženou, žije nepřiměřeně moc. Řemeslníků a jiných je tudíž málo, proto, většinou z povinnosti, vypijí lektvar na prodloužení života, aby stihli vyučit svoje děti. Na pár let zase všechno klape, dokud neumřou staří mistři a nezjistí se, že mladých je málo. Junioři nemají dostatek času na práci, natož na zplození potomků a jejich záuku a znovu z povinnosti používají víc magie, než je norma. A cyklus polozcvoklých pekařů a truhlářů začíná odznova.
I když, blázni jsou ti nejlepší, že ano?





* bůh má menší moc než Bůh
** Temnota má několik tváří - spravedlivou (stará se o vnitřní chod říše /tzn. hraje si na hrdinu a dává lidem naději/), pečující (napomáhá rozvoji úplně všeho) , rozhodující (konstituční monarcha, zpravidla je i králem/královnou) a konečnou (z ní je stvořen svět), všechny její aspekty zastupují jiné osoby
*** Vlk - v jeho jazyku se jmenuje Nespi, z toho zkrácenina Nes a z ní přezdívka Nessie
**** faering - spřízněná duše Temných elfů ve zvířecí podobě