Mysl je úžasné místo. Vše co chci, v ní najdu.

Šlehačka a kouř

6. července 2012 v 0:44 | Draconis |  Rustling Leaves (L.R.)
Krátká anotace a autorovo vyjádření k "dílu": Byla nuda a hrozná chut' slyšet klávesnici t'ukat pod mými prsty nějaká slova. Tečka.

Bylo hrozný vedro. Moji kámoši a já jsme seděli v cukrárně v centru a bavili se oplzlými komentáři na účet blízko sedících bábušek. Ony si toho zjevně nevšímaly, takže naše pubert'ácké výlevy by mohly pokračovat donekonečna, kdyby dva nově příchozí za našimi zády (seděli jsme otočeni ke dveřím) nepronesli pár poznámek na naši adresu:
"Slyšíš je? Prý ta má ale nohy, chci vidět jeho v jejím věku. Všichni čtyři by se měli vrátit zpátky na píseček, odkud je sem vítr donesl. Nesedneme si támhle?" První promluvila žena jen o málo starší než my a jala se nás obcházet. Hned za ní šel její, nejspíš, kluk. Někoho mi hrozně připomínal.
"Umíš si představit nás, až budeme staří?" Nadhodil, posadil se a otočil k ní, tudíž i k nám, obličej. Blesk prozření mi nenadále probleskl nervovými uzlinami a já si uvědomil, že ten někdo je Jamie.
"Ne a raději ani nechci. Ta naše tetování budou vypadat jako sedm pekel dohromady," oba se rozesmáli a ztratili o nás zájem, "tohle má být výběr pohárů? Proč jediná věc bez šlehačky je Šlehačkové utrpení? A není tohle pizzerie?" Nenechá nás komentovat starší spoluobčany a sama si otevírá pusu na menu.
"Šli jsme sem kvůli kouři z támhletý pece, ne kvůli šlehačce." Odvětil jí Jamie a vytáhl blog A4. Pravděpodobně uznala pravdivost jeho slov a udělala stejnou věc. Následně vytáhl Jamie tužku, co měl zastrčenou za uchem a jal se kreslit. Usmála se na něj, pohodila svými zrzavými vlasy a věnovala mi, stále zírajícímu, také jeden úsměv.
"Co na ně tak zíráš? Ještě si nikdy neviděl lidi?" Nebyla jediná, kdo si všiml mého pohledu. I Dick ho zaregistroval a nenechal to jen tak.
"V tvojí přítomnosti nemůže být o lidech ani řeč, věděl si to?"
"Přesně, ty si malá opička, víš?" Pustili se do něj moji zbylí dva přátelé a já opět dostal volný prostor k zírání na dvojici naproti mně. Mám nebo nemám? Když se zvednu, pozdravím a přisednu si k nim, mohl bych vypadat jako vtěrka. Pokud to neudělám, budu muset strávit zbytek večera v blízkosti zbylých tří. Co si mám vybrat? Tak přemýšlej, Tobi, přemýšlej. Co třetí možnost - vykašlat se na předchozí dvě a jednoduše si k nim přisednout? Jo, třetí je správná. Zvedám se a jdu k nim. Nezaregistrovali mě.
"Čau, Jamie, a krásná neznámá." Pokusím se o formální slušnost a vyjde mi. Oba zvednou hlavy a zadívají se na mě, Tobiho Rušitele.
"Ahoj." Odpověděl on.
"Vy dva se znáte? Odkud? A cože jsi se o něm nikdy nezmínil?" Vyhrkne ona.
"Říkal jsem ti o něm. Tohle je ten kluk, co mu Tulák rozkousal tkaničky." Hraně protočil očima nad její pamětí a roztáhl ústa v úsměvu.
"Počkej, tohle je ten Salámovej kluk? Divena," napřáhla ke mně pravačku. Salámovej kluk? Já ho nemůžu pustit z hlavy kvůli víle a on takhle?
"Tobi postačí, Diveno. Proč Salámovej kluk, Jamie?" Otočím se k němu s otázkou.
"Jamie?" Rázem přistane na Jamieho tváři lehký políček, "neříkala jsem ti, že chci, aby tě každý znal pod pravým jménem? Jak jinak by poznali tvůj podpis?" Co? Začínám se v nich ztrácet.
"No a? Ty se v jednom kuse představuješ jako Samantha," vytkl jí a přenesl se zpět k mé maličkosti, "popravdě jsem Alex, ne Jamie," projelo mnou mrazení poznání, Divena a Alex? To jsem už někde slyšel ve spojení s obrazy.
"Eheh, v pohodě," nasadil jsem svůj oslí úsměv na znamení OK, neva.
"Smrdíš po salámu." Neodpustila si Divena odpověd' na předešlou otázku.
"Voní, nesmrdí, Div." Vytkl jí Alex mírně.
"Teda díky, ještě nikdy nikdo neprobíral moji vůni. Můžu si přisednout?" Ukážu na volnou židli mezi nimi.
"Jasně, když chceš."

Odpoledne bylo v tahu ani nevím jak. Prostě jsem jenom zíral na dvě čtvrtky zvolna se pokrývající něčím doopravdy nádherným až jsem zjistil, že je těsně před zavíračkou. Dva kamarádi a Dick samozřejmě odešli beze mě, což je jim vlastní. Div a Alex si balili k odchodu. Takže já budu taky muset jít, škoda.
"Pa, Tobi." Loučila se se mnou Div a připojila ke svým slovům krátké obejmutí.
"Čau, Saláme." Spokojeně se zašklebil Alex.
"Příště, Čmáralové." Chytili se za ruce a pomalu odcházeli do večerního soumraku. Díval jsem se za nimi, dokud nezmizeli ve stínu ulice, nezašumělo listí a nezazvonil mi mobil.
"Jasně mami, už jdu." Poslední slova, co za dnešní den slyšel již vylidněný chodník. Pomalu jsem se šoural k domovu. Pfff, to byl den.

 

Psi a salámy

4. května 2012 v 19:56 | Draconis |  Rustling Leaves (L.R.)

Uplynuly dva týdny od mého setkání s Jamiem, teď zrovna sedím v lavici ve škole a přemílám si to v hlavě furt dokola: KDO to sak*a je? Tak nějak mi to posledně zapomněl říct. Právě ho za to nenávidím.
Nebo ne? Achhrr, kam to spěje, nevyznám se ve vlastní hlavě. Bezva, začínám bláznit. Mají v blázincích automaty na jídlo? Drcnu do svýho souseda:
"Hej, myslíš, že mají v blázincích automaty na jídlo?" Fakt se nudím, jasný? On nejspíš taky, hned se mi na to chystá odpovědět, otevírá pusu a..
"Tobiasi, copak tak neodkladného, že to nešlo odložit, jste svěřil Dickovi?" Do haj*lu, všimla si náš učitelka. Co jí mám říct? Tak mysli, sak*a.
"Mno, já.." začnu.
"Ptal se mě, jestli jsou v blázincích automaty na jídlo." Ten idiot Dick mě to nenechal doříct a musel hned plácnout tohle. Úža, ty vogy.
"Vážně? Ale to je zajímavé, v tom případě byste si mohl na příští týden připravit referát o prvním oficiálním blázinci u nás," škodolibě se usmála.
"Ano," hlesnu, ta zmije!
Vyběhnu ven a okamžite si přeju, abych neexistoval, začalo totiž pršet. Když takhle pršelo naposledy, potkal jsem Jamieho. Co když bude v parku znovu? Pravděpodobnost je vysoká. A proč na to znova myslím? Já sem fakt mentál.
Přesně v tomhle duchu se nesly moje myšlenky celou cestu domů, tam se zadrhly při pohledu na zmoklýcho psa před našima dveřma. Byl to obyčejnej vořech se slámovou, rozježenou srstí, ale zaujalo mě u něj něco úplně jinýho - na obojku mu visel stejnej přívěšek, jakej měl Jamie na ploše mobilu. Fakt divný, co? Jenom na mě tak zíral, nic víc.
"Čau kámo," jsem to ale normální co, mluvím se psy, "koušeš?" Žádná odezva. "Ne? Oká, já du dovnitř, prší tady." Vážně mě nebaví stát venku na dešti a kecat se psem.
Jen co otevřu domovní dveře, ozve se za mnou zakňučení. Otočím se, a co nevidím. Ten vořech na mě zírá s hlavou nakloněnou na stranu a dělá psí oči. Zvlášť ty oči mu fakt jdou. "Chceš dovnitř?" Vejdu a nechám mu otevřený dveře. Pomalu vcupitá dovnitř a očichá mi boty. "Čekej tady," zamknu, "musím se mrknout, jestli tu nejsou naši." Doufám, že to pochopil. V předsíni chybí dva páry bot, takže tu nemusí být. Ale pro jistotu se ještě rozhlídnu po domě, jistota je jistota.
Na stole v obýváku najdu letáček na nějakou přehlídku modelů letadel, nebo co. Takže tu vážně nejsou.
"Můžeš jít dál." Na podlaze slyším škrábání drápků, musel mi rozumět. Jdu do kuchyně, celej den sem nic nejedl. Ten bídák už tam na mě čeká v pozoru před ledničkou, chytrej pes.
A venku furt leje.
"Co chceš, šunku nebo salám?" Je to můj host, tak co? Při slově salám štěkne a zavrtí ocasem. Tak salám, okey.
Několik minut v tichosti jíme, teda já jím a on hltá. Potom se u mě začne projevovat nuda. Nepudu ven? Třeba potkám Jamieho. Lebedí si u mě jeho pes, takže mám právo ho jít hledat. Tím sem si jistý.
"Kámo, nechtěl bys jít ven? Například za tvým pánem?" Podívám se na něj dolů přes okraj stolu. Chvíli působí zamyšleným dojmem, potom se ten dojem změní na veselý. Takže souhlas.
"Tak dem." Zavelím a du. On neposlušně vystřelí a málem narazí do dveří. Tohle nepůsobilo inteligentně.

"Kroť se. Já tě určitě nepotáhnu, to si piš." Poznamenám na půl pusy po tom, co při překračování 'prahu' parku narazil do stromu. Doopravdy tam narazil. Někde v dálce se ozval hrom. Možná tu Jamie nebude. Hned si to však popřu: bude.
Pokud to ode mě nechce schytat. Pousměju se a přidám do kroku.
Brzy přijdu do tý nejopuštěnější části parku. Tady někde to bylo, ne? Asi jo.
Stačilo pár dalších minut chůze a sem si jistý, protože seděl na stejné lavičce jako minule.
"Čau, Jamie." Zavolám na něj. Ani nezvedl hlavu.
"Ahoj, Tobi." Slyším, až když si k němu sedám.
"Víš, nejspíš se u mě zastavil tvůj pes." Jen co tohle ten střapatej bídák dole uslyšel, skočil Jamiemu na klín a schodil jeho blok na zem. Jamie musel mít radost, přece jenom byla bouřka a psí kožich funguje jako houba. Blok se mu začal promáčet a já ho rychle zvedl.
"Nazdar, Tuláku." Řekl šťastně a drbal psa za ušima. Takže Tulák? Upřímně zadoufám, že nemá blechy a podám Jamiemu blok.
"Díky," podívá se na Tuláka, "doufám, že nic neprovedl." Otočil se ke mně.
"Ne, nic. Jenom mi snědl půlku salámu a ušpinil podlahu."
"Nic víc? To máš štěstí." Co? To mi mohl províst i něco horšího?
"No jo no," zasměju se, " a co ty? Jak se máš?" Musím nějak začít, no ne?
"Ujde to."
"To sem rád. U mě to taky docela klape." Snažím se ho rozmluvit jako minule. Pak si něco uvědomím. Jeho ruce. Má je poraněný, vydedukuju z obvazů.
"Co to máš s těma rukama?" Ukážu mu na zápěstí. Nejspíš sem to neměl dělal, ale co.
"Do toho ti nic není." Bezva, ty tupče, takhle se vážně navazujou známosti.
"Promiň, no," snaha o omluvu. Něco přelétlo za vedlejším stromem, třpytilo se to. Zvědavost mi nedá a ukážu na to prstem. "Co je tamto?" Podíval se na to a chvíli mlčel.
"Víla." Řekl až když 'to' přilétlo blíž. Já vůbec nemohl cokoliv říct. Doopravdy to byla víla. Sme snad oba zhulený?
Možná je něco v tom dešti. Ne, počkat, mezitím přestalo pršet a listy nějak nezvykle nahlas šumí. Ta věc, víla, přiletěla blíž a posadila se na opěrku lavičky.
"Sme snad zhulený?" Vylítne ze mě. Jamieho to očividně pobaví a zasměje se.
"Ne, výjimečně ne. To si nikdy neviděl vílu?" Udiveně se na mě podívá.
"Ehm, ne, neviděl. Ony totiž nemají existovat." Přesvědčuju jak jeho, tak i sebe.
"Tak se jí dotkni." S těmi slovy natáhl ruku a víla mu na ni sedla jako vycvičený mazlíček. Jamie se natáhl blíž ke mně.
"No tak jo." Nervozně k ní natáhnu prsty a čekám, až mi projdou skrz. Neprošly, místo toho sem se dotkl měkkých vlnitých vlásků na její pidi hlavě. Zašvitořila a vzlétla do vzduchu.
"Líbíš se jí." Oznámil mi Jamie. Nejdřív pes a teď víla. Proč o mě nemůže projevit stejný zájem i někdo jiný, normální? Listí zašumělo doopravdy divně a ztichlo. Víla někam zmizela.
"Co to mělo znamenat?" Nechápavě se ozvu.
"Mno co, prostě se jí líbíš." Usmál se na mě úsměvem typu 'já vím, že to nepochopíš'.
"Takže, ony existují víly?" Podezřívavě se na něj zadívám. Stále tomu nemůžu uvěřit.
"Už to tak bude." Pobaveně se mu zablýsklo v očích a zvedl se.
"To už jdeš?" Vyjeveně ze mě vyjde. Tak brzo?
"Tulákovi očividně salám nestačil," nechápavě se zatvářím, "hryže ti tkaničky." Kývnul bradou směrem k mým botám. Opravdu, ten bastard mi hryzal tkaničky! Jamie se znovu zasmál a odešel s Tulákem v patách.
Já si po minutě upřeného hypnotizování rozžvýkaných tkaniček konečně uvědomil, co se stalo.
"Počkej, Jamie!" Vyskočím z lavičky a rozběhnu se směrem, kterým odešel. On tam ale nikde nebyl. Ten kluk musí být tryskomyš, kdo normální se takhle rychle hejbe? Vztekle nakopnu kámen vedle mý boty a stromy znovu zašuměly.

Lavičky a listí

30. dubna 2012 v 17:12 | Draconis |  Rustling Leaves (L.R.)
Z oken mi přímo na lavici svítí to zatracený slunce. No bezva, zase sem jak pod lampou a Fiksi se nějak nemá k tomu zatáhnout rolety. Na učitelku se můžu rovnout vykašlat, záměrně mě ignoruje už od začátku semestru. Fakt super den. Kouknu se na hodinky, zbývaj čtyři minuty do konce a pak konečně domů. Nebejt těch úkolů, skákám radostí nad koncem pátku a začátkem víkendu. Úkoly sou fakt vopruz, nikdy nepochopím, jak můžou mít učitelé chut' to po nás opravovat. Vážně nikdy. Další věc, co nikdy nepochopím, je to, proč mě nikdy nikdo nikam nezve, i když holky po mě docela jedou. Lidi sou podle mě nepochopitelná zvířátka, mezi kterými občas najdu výjimečný exempláře, co si zamiluju. Jenom kdyby se po půl roce tady všichni neodstěhovali. Ani se jim nedivím....Všichni kolem mé maličkosti se zvedají, to zvoní nebo co?
"Tak jo, rozejděte se," zaznělo od katedry, takže vážně zvoní. Bezva. Beru si věci a padám.
Jen co přijdu domů, udeří mě do nosu pach jak z týden mrtvýho mývala. Už sem jednoho cítil, takže vím, o čem mluvím. Otec se nejspíš zase věnuje modelům letadel. Proč si nekoupí normální lepidlo? To nás chce všechny umořit tím puchem? Každopádně, udělal by nejlíp, kdyby se věnoval víc mamce a míň modelům, ne naopak.
"Tobi, to jsi ty? Jídlo máš v ledničce, ohřej si to." Zaznělo shora.
Né asi, strčím si to do podpaží a budu čekat, až to zteplá. Díky, mami, za přínosnou radu. Na jídlo teď stejně nemám chuť, jako zázrakem mám zálusk jít si dělat úkoly. Vyběhnu schody, vletím do pokoje, zavřu a hodím tašku na zem. Každodenní rituál, žádná změna. Zapnu kompa, páč dějepisář po nás chce krátký pojednání Bůh ví o kom. Prej 'jděte a vyhledejte si o něm informace, pak je stručně zapiště a následně napište krátké pojednání', v překladu 'vytiskni si to na webu a neřeš to'. Intoš mi nějak pomalu pracuje, ještě pořád hledá mou domovskou stránku. Ne, počkat, teď mi to něco vyhodilo: Chyba v načítání, zkuste to později nebo překontrolujte připojení k síti. Tak tady je problém, minule mi intoš nešel celej den, úžasný, fakt. Podrážděně zaklapnu kompa a chystám se jít ven. Do parku, tam na lavičku a na ní zírat na kolemjdoucí, nic jinýho mě nenapadlo. Vyskočím za dveří a hádejte, co se stalo. Správně, začala bouřka. Pěkně prudká bouřka.
"To mě chce někdo nas*at, nebo co?!" Kopnu do máminýho trpaslíka a on spadne. Kriste pane, vážně božskej den. No co, tak zmoknu. Vykašlu se na to a du dál. Nic horšího mě snad nepotká. Snad.
V parku je celkem tma, i když je sotva pět. Vypadá to zajímavě, takhle ztichlý, ztmavlý a bez lidí. Du dozadu, tam kam nikdo ani za normálního dne nepáchne. Je tam klid, v mojí situaci bych stejně nemohl očumovat kolemjdoucí, tak co.
Zapl sem si Mp3, to ticho mě začalo pomalu ale jistě frustrovat. A hele, hlodla do mě trocha zvědavosti, támhle někdo je. Sedí na lavičce a něco kreslí do bloku. Čekat, do bloku? Né, dobrý, sedí pod stromem, ten blok mu nezvlhne. Tohle není první den, kdy ho tu vidím, vždycky nosí tmavou, pro něj příliš velkou mikinu s kapucou přes hlavu, takže vůbec nemám tucha, jak vypadá nebo aspoň jeho stáří. Du k němu, co taky jinýho?
Něco pode mnou šplouchlo a já cítím mokro v botě. Juknu se dolů na zem, na který se mezitím stihla vytvořit menší záplava. Chvíli se dívám na vlastní rozvlněný obraz. Delší vlnitý hnědý vlasy stažený do ohonu, rašící bradka a skořicově hnědý oči. To sem já.
Dešt'ový kapky mi stékají za krkem dolů. Narovnám se a jdu dál. Tak jo, co o něm vlastně vím? Čas od času tu sedí a něco maluje, moc ho nezajímají lidi kolem. Asi má rád děti, páč jednou rozesmál celou partu děcek a sebe za necelých pár minut. Co ještě? Čas od času se zdá, jako by byl zraněný, nebo co. Jako pořezaný a podobně. Upřímně doufám, že to není nějakej psychouš, nebo padám. Sedám si k němu, nevšímá si mě. Okey, jeho věc. Přisouvám se k němu blíž a konečně vidím jak vypadá. Je rozkošný, tohle musím uznat. Velký modrý oči a černý vlasy, co mu trochu padají do obličeje, vážně k nakousnutí. Dobře, na psychouše nevypadá, trochu se i usmívá, to psychouši nedělaj, ne? Teda fakt prosím, aby nedělali. Hodím okem co to vlastně kreslí - krajinu před sebou, ale nějak pokřivenou, místo stromu se zelenýma listama nakreslil strom kolem kterýho se honí přízraky, nebo co. Ale jinak to vypadalo krásně, opravdu. Nikdy sem nic takovýho neviděl, ale on to fakt uměl.
"Hezký," komentuju to.
"Jo, díky," odpověděl mi na to. Hmmm, ten hlas se k psychoušovi nehodí, takovej trochu tišší, ale v pozadí v něm zvoní rolničky smíchu. Takže se často směje, bod pro něj a mínus pro psychouše.
"Co je to za přízraky kolem toho dubu?" Prosím, prosíím, at' neřekně něco divnýho.
"Přízraky? To mě ani nenapadlo, prostě tak vypadal když začalo pršet." Usmál se, normálně a celkem mile. Bezva, jenom kdyby se víc rozkecal.
"Aha....já sem Tobias," natáhnu k němu ruku. Ani se na ni nepodíval. Tak ji stáhnu zpátky.
"Jamie." Jamie? Proč to nevyslovil jako Džejmí, ale jako Dšejmií? Je to cizinec? Hned po druhý větě mě nadchl pro jeho osobu stejně jako se nadchne ponožkožrout po neuklizenou ponožku.
"O.." otevřu pusu abych se zeptal, ale přerušila mě malá zrzavá veverka, co přeběhla přes cestu. Ted' teprve zvedl oči a začal ji pozorovat s mírně zdviženým obočím. Parchant, na ni se podívá, ale na mě ne. Zrzounka zmizela a on znovu začal kreslit - před strom na chodník malou čmuchající veverušku.
"Odkud jsi?" Konečně jsem to mohl doříct.
"Z Anglie, proč?" Takže z Evropy? Hmmm, neva.
"Máš zvláštní přízvuk, ale zní docela dobře." Snažím se mu zavděčit. Nejde mi to. Sak*a.
"Aha, no." Ty jo, on je hotovej kecálek.
"Blbej déšť, proč nemůže pršet jindy?" Řečnická otázka. Pochopil ji, takže pokračuju:
"Ty sem chodíš často, teda, co sem si všiml," ehm, ne, neznělo to vtíravě, "si profesionální umělec, nebo ne?"
"Profesionální? Ne, to ne." Zasmál se, bezva. Něco zazvonilo, šáhl si do kapsy. Jo aha, přišla mu zpráva. Vidím mu do ní: 'PR R, P T T. Z.' Co? To má být šifra?
"Už jdu. Ahoj, Tobi" Nééé, nezvedej se. Naaah, ten mě štve.
"Jo, tak čau."
Odešel a já tu trčím o samotě. Zadívám se směrem, kterým se vydal. Nic nevidím. Kam zmizel? Tak rychle se přece nemohl vytratit, to není možný. Něco se mihlo mezi stromy. Že by on? Ne, je to něco malýho a barevnýho. První mě napadla víla, ale to sem zavrhl, víly neexistují. Myslím si to, i když tomu tak nebylo vždycky. Možná kolibřík? Žijí kolibříci v mírném pásu? Nejspíš, co by to bylo jinýho? Ta víla? Heh, ne-e, určitě ne.
"Nebo jo?" Zapřemýšlím nahlas. Ta věc přiletěla blíž, VÁŽNĚ vypadá jako víla.
"NE!" Vykřiknu a běžím pryč. Co se to do haj*lu děje? Tohle není normální.

P.S.: Název rubriky je v angličtině z toho důvodu, že čeština je natolik bohatá, až se mi chtělo neustále měnit jeho pojmenování. Zkratka v závorce (L.R.) znamená Letitá Rez, protože všechno časem zrezne.
P.P.S.: V "povídce" výše je používána nespisovná čeština záměrně.
 


Básnička

3. dubna 2012 v 19:15 | Draconis
Včera na mě vykoukla krásná básnička Paraplíčko od Jana Schneidera. Nešlo to ji sem nepřidat, je to jediná básnička bez co, který a všeho ostatního.

Noc otevřela černé paraplíčko
svítí v něm škvíry hvězd
Já píšu drobná slůvka na tvé víčko
píšu ti na víčko ústy
jak by byl svět pro mne pustý
kdybych tě nepotkal
na jedné z tisíce cest
Zatím co čteš můj ztřeštěný dech
vlaštovky tvých dlaní
se mi uhnízdily ve vlasech
a nemyslí vůbec na létání
Vlaštovky tvých dlaní
co nenávidí spěch
jako tvá ústa při líbání
Tvá ústa zastavují čas
když nás noc skrývá
děravým paraplíčkem
schovává báseň do tvých řas
Jestlipak víš, co je to za básničku?

Možná ta o děravém paraplíčku

Uhodlas

Takhle si přeji jednou psát, ale to nepůjde bez milionu povídek tady.


Tohle je zase pro změnu Červené paraplíčko od Josefa Mánese

Šílenství

2. dubna 2012 v 20:08 | Draconis |  Somnium fantasy orbis
Somnium má několik Bohů, pánů, králů a bohů*.
Nejmocnější z Bohů tradičně pocházejí z rodu Da Mori, najde se jen skutečně málo výjimek, kdy to tak není. Všichni, kdo mají moc vyšší než tu kouzelníka ze Sedmé Lhoty, který momentálně leží zpitý pod stolem, jsou šílení úměrně jejich síle. Čím jsou mocnější, tím jsou bláznivější.
Nejvyšší Bůh, Temnota** a král Vlk***, Bohyně času, mysli a fantasie Jeannie a jejich faeringové**** jsou šílení. Babička kořenářka je svým způsobem šílená. Čtvrtina národa je šílená, protože praktikuje i sebemenší kouzla na odstranění prachu.
A to je ten největší problém Snu (Somnium), větší než případ ztracených ponožek. Nikdo, až na Da Morie, se neumí natolik ovládat, aby to ustál. Proto se reguluje množství magie, kterou může občan za svůj život vypotřebovat. A kdo to nedodrží, dostane na výběr - buď naverbovat do armády, nebo zemřít. A bytostí, které to se silou přeženou, žije nepřiměřeně moc. Řemeslníků a jiných je tudíž málo, proto, většinou z povinnosti, vypijí lektvar na prodloužení života, aby stihli vyučit svoje děti. Na pár let zase všechno klape, dokud neumřou staří mistři a nezjistí se, že mladých je málo. Junioři nemají dostatek času na práci, natož na zplození potomků a jejich záuku a znovu z povinnosti používají víc magie, než je norma. A cyklus polozcvoklých pekařů a truhlářů začíná odznova.
I když, blázni jsou ti nejlepší, že ano?





* bůh má menší moc než Bůh
** Temnota má několik tváří - spravedlivou (stará se o vnitřní chod říše /tzn. hraje si na hrdinu a dává lidem naději/), pečující (napomáhá rozvoji úplně všeho) , rozhodující (konstituční monarcha, zpravidla je i králem/královnou) a konečnou (z ní je stvořen svět), všechny její aspekty zastupují jiné osoby
*** Vlk - v jeho jazyku se jmenuje Nespi, z toho zkrácenina Nes a z ní přezdívka Nessie
**** faering - spřízněná duše Temných elfů ve zvířecí podobě

Modrý kámen, část 2

21. února 2012 v 23:47 | Draconis |  Somnium fantasy orbis
"Paní, ten čaroděj pořád dělá jenom problémy!" zařval kapitán Firck, když vběhl Anně do stanu a málem jí porazil stůl s mapami válečných tažení.
"Fircku, je tu teprve druhý den, a dělá problémy jenom podle tebe, ostatním se to líbí.." snažila se ho uklidnit.
"Ostatní jsou jenom banda ožralů! Podpálil mi stan a je ani nenapadlo ho začít hasit!" rozeřval se tak nahlas kapitán, až se několik kolemjdoucích zastavilo a začalo zvědavě poslouchat za stanovou plachtou.
"Víš co? Já za ním půjdu, a ty naoplátku odejdeš na druhý konec tábora, ano?" navrhla mu netrpělivě Anna.
"Ano, paní" zasalutoval a odešel.
"To je idiot..." zamrmlala si potichu. Šáhla si do kapsy pláště, bylo tam, vždycky tam bylo, od té doby, co si to u ní zapomněl ten čaroděj alá zloděj skoro před patnácti lety. Její dračí vejce. Odhrnula vchodovou plachtu a musela se pousmát, vojáci dělali úplně všechno, co nějak souviselo s porušováním a narušováním morálky. Rozhlédla se kolem po praporčíkovi Morrinovi. "Tede, kde je ten ospalec?" zavolala na něj hned co ho uviděla.
"Myslíš Nessieho? Ten spí támhle," ukázal na nedaleký strom. "Pošli ho ke mně," odvětila mu na to a vešla znovu do stanu.
*********** za pár minut ************
Přivrávoral k ní ani ne za pět minut, což byla jedna z jejích oblíbených vlastností praporčíka Teda Morrina, schopnost dokonale pohrozit mužům k větší rychlosti. Hned co Morrin vyšel ven, ukázala Nessiemu na volnou stoličku před tou svojí. "Tak za prvý, proč tak vrávoráš?" začala rozhovor.
"Ten blbe..teda miláček mě schodil ze stromu" na důkaz svých slov si promnul naražené rameno. "Aha..víš proč si tady?" pokusila se o přívětivý úsměv, který spíš vypadal jako úsměv velblouda, "ani nemusíš hádat, jsi tu teprve druhý den, a už si na tebe stěžuje kapitán Firck, a já tohle promlouvání do duše využiju k seznámení, nemůžeš si sundat tu kapuci?" Nečekala, až to udělá on sám, a doslova mu jí strhla. Potom se zarazila a naklonila se blíž k jeho obličeji. Instinktivně si zajela rukou do kapsy, kde měla dračí vejce. "Ale. Tohle není možný," vykoktala ze sebe, "víš, co sis u mě minule zapomněl?"
"Co? Peníze, mozek nebo co?" zatvářil se velice nachápavě.
"Ne," vytáhla z kapsy vejce a dala mu ho těsně před oči, "tohle".
Začal se usmívat. "Takže peníze ne" řekl s idiotským úsměvem od ucha k uchu.
"Peníze opravdu ne, ale musíš mi vysvětlit pár věcí," dala si vejce zpátky do kapsy, "jakto že jsi tady? Tohle je armáda Její výsosti Tenebrae, tady obyčejně nenajdeš někoho tak hez..ospalýho jako ty," málem si dala facku za tu pitomost co vymyslela místo slova hezkýho, "většina z těhle vojáků okolo v životě neviděla draka, natož jeho vejce a ty si jedno vytáhl z rukávu," chtěla pokračovat ještě dál, ale to jí skočil do řeči:
"No jo no, to sem já" idiotský úsměv se pomalu změnil v hrdý.
"Byl si vlastně přijatý normální cestou, nebo si se tady prostě rozhodl objevit?" rezignovala s vysvětlováním a začala s ptaním.
"To ne já," zašklebil se na ní " to osud".
Odněkud z dálky se ozval výstražný roh, důstojníci začali vydávat rozkazy a Anna chtě nechtě vyběhla ze stanu podívat se, co se děje.

Bludičky

21. února 2012 v 22:43 | Draconis |  Bytůstky
Bludičky jsou duše zemřelých, které čekají u bažin, atd.. na kolemjdoucí, aby je mohly nalákat k sobě, nebo jim pomoct najít cestu z lesa, bažiny...když se jim ten kolemjdoucí zalíbí. Můžete si být stoprocentě jistí, že vám něco provedou, když na ně zapískáte, nebo jenom půjdete kolem a budete si pískat. Ochranou proti nim jsou chlebové dropky nebo když na ně hodíte nůž, nic vám ale nemůžou províst, když máte na sobě košili na ruby.




Fomorianova helma

21. ledna 2012 v 15:37 | Draconis |  Somnium fantasy orbis
AngelIis se podívala na kapitánku Gwyn jako na cvoka, "Co, jít do gnollských ruin a najít přilbu jejich vůdce?" zopakovala po kapitánce nechápavě rozkaz.
"Ano, přesně tam, a cestou můžeš ještě vyzvednout nějakou kůži, gnollové jí mají vždycky dostatek," odvětila jí na to kapitánka a vyšla ze dveří hned za Elliem.
"Tak pa Angie !" zavolal za ní ještě kadet Ellie.
"Pa," otočila se na seržanta Marreca,"rozumíš tomu?" zeptala se,
"Ne, ale ti blázni z Imperiální armády jsou schopni vymyslet každou pitomost jenom aby mohli dokázat, že Colheinští žoldáci jsou neschopní a oni si sem mohli poslat svoje vojáky..." řekl trochu nasupeně.
"Aha," povzdychla si, "no tak dobře, du tam" vyšla ze dveří do tý nejkrutější zimy, kterou kdy v Colheinu pamatovala.
"Běž tam, udělej tohle...at' si zkusí každej den bojovat s gnolly !" mrmlala si sama pro sebe nasupeně. Přešla mětečko aniž se na někoho podívala nebo ho jenom pozdravila. Venku na colheinských loukách se vyhnula skupině nakvašeně bečících ovcí, kterou vyrušila ze spaní a pokračovala dál za les ke gnollským ruinám. Všude bylo až zarážející ticho, ani ty ovce už nebečely a raději na ní naštvaně zíraly. "Nechápu, proč si ti gnollové ty dveře sem pořád ještě dávají..." zamumalala a vykopla dřevěný dveře který vedly do průchodu který jí dovedl přímo do hlavního "sálu" gnollských ruin.
"Co kluci, nikde nikdo ?" zavolala aby si jí aspon' tady někdo všiml, "nikdo? " zkusila to ještě jednou.
"Ti gnollové sou čím dál tím víc nezdvořilejší," zamumlala a stáhla si ze zad svůj jednoručák se štítem. Pokračovala dál a kromě pár přerostlých útočných pavouků, ze kterých z jejího setkání nikdy nezůstalo víc než jenom pár nožiček, nepotkala nic a nikoho. "Kde sakra všichni sou? " mrmlala si pro sebe čím dál častěji. Až najednou uslyšela zafunění a dupot těžkých nohou po kamenech, "Á, tady sou," řekla skoro štastně "tak pojd'te, pojd'te !!" zakřičela na ně.
********** pár minut po tom ************
Překročila posledního svázanýho a omráčený gnolla a pokračovala dál. Po skoro půl hodině chození a hledání Fomoriana alá gnollskýho šéfa ho konečně uviděla, seděl na kameni a čistil si meč. Chvíli jenom stála a dívala se na něj, když si jí konečně všiml. Zvedl hlavu, zavětřil a podíval se přímo na ní, AngelIis se tomu musela usmát, "tak co, dáš mi tu helmu nebo si mám pro ni dojít?" na ta slova se zatvářil velice vražedně a vrhl se po ní.
"Aha, tak asi ne" povzdychla si a uhla jeho výpadu proti její hlavě, "miř pořádněji" poznamenala k jeho vzteku a svýmu potěšení. Deset minut takhle vydrželi bojovat a ona ho urážet, potom ho konečně srazila na kolena, "Nemám tě prý zabít, prej dej mu šanci, jenom mu vem tu helmu," zašeptala mu do ucha a strhla mu z hlavy přilbu. Když pustila jeho bradu a sundala nohu z jeho hrudníku on jenom zakn'učel a omdlel.
"Tak to bysme měli" poznamenala jen tak pro sebe.
Vracela se stejnou cestou jakou tam šla, jenom s tím rozdílem, že si pískala a houpala přitom v ruce s Fomorianovou helmou. "To čumíte, co?" řekla trochu posměšně venku stále zírajícím ovcím. Jedna se pokusila zabečet něco jako naštvanou urážku, ale vyšlo z ní jenom "bééááá" a ztichla. Když kolem ní AngelIis procházela, nemohla si odpustit jí nepodrbat po hun'atý hlavě, a na to ovce zareagovala jenom zlostným loupnutím oka.
*** v Mercenary outpost ***
"Tak co, máš tu helmu?" zeptala se kapitánka Gwyn.
"Samozřejmě", odvětila jí AngelIis a hodila jí Fomorianovu helmu do klína,
"Aha, perfektně, a co kůže, máš?"
"Jaký kůže?" zarazila se AngelIis
'Přece si měla přinést helmu a kůže," řekla posměšně Gwyn," to si na to zapomněla?"
"Ouu", zanaříkala AngelIis a skryla si hlavu v dlaních,
"Hehe, Mercenaries mají opravdu vojáky, kteří přesně plní rozkazy.." dořekla Gwyn a práskla za sebou dveřmi.

obrázky postav (z her), o kterých občas něco napíšu jsou moje vlastní, proto prosím bez svolení nekopírovat (svolení dostane skoro každý)
a jo, je to trochu slabší, ale byla nuda

Cirkus

15. ledna 2012 v 14:56 | Draconis |  Somnium fantasy orbis
Existuje cirkus jménem Fabulosum creaturis, který se skládá ze dvou menších cirkusů, Creaturis a Cirkus Madam Posty. V prvním cirkusu účinkují "zrůdy", třeba hadí žena, polykač nožů atd....v Cirkusu Madam Posty jsou typičtí klauni, kouzelník, akrobati atd....Cirkus vedou dvě principálky, Niger Wing a Madam Posta, která vlastní velkou Aegyptskou pavoučici jménem Costa. N.W. je bohyní křídel a M.P. pavouků. Kouzelník je bohem kouzelníků (neplíst s čaroději*), hadí žena je bohyní tance. Cirkus je neznámější a nejbohatší cirkus v orbis Somnium, jezdí po městech spolu s dragenskými obchodnicemi Dragon Eye** a Sheryl.


*čaroděj je spíš bojovej + lektvary (Gandalf, Harry Potter...), kouzelník má hůlku, vysokej cylindr a dělá čáry máry fuk
**možná je divné, dávat všechna jména do jiného jazyka, ale já mám komplexy z českých "knih", takže nenávidím mít někde české jméno kromě pár vyjímek

Cruenny

26. prosince 2011 v 16:54 | Draconis |  Somnium fantasy orbis
Rionin je Dragena*, což není u elfů z rodu Da Mori nijak neobvyklé. Má velké modré oči a dlouhé rudé vlasy. Velí ne moc početné (cca 4 muži)) družině nájezdných Vikingů známé jako Nesmrtelní. Dlouho drancovali pobřežní města a osady dokud nepotkali ne-čaroděje Nessieho, který jim pomohl pochopit životní sílu a změnit jejich způsob myšlení. Riri se ujala vůdcovství společenství draků a vychovala dvě Dragennky** Sheryl a Dračí oko. Temnota ji na popud draků jmenovala dračí Bohyní a nechala jí zasvětit jeden chrám v Tenebře *** a padesát v dalších velkých městech.


*Dragen - humanoid, co se dokáže měnit v draka podle vlastní vůle
**Dragenn - Dragen se schopností na dracích jezdit
***Tenebra - hlavní město SO

Kam dál